Andrea Crini
| Andrea Crini | |
|---|---|
 Skladatel Hanuš Trneček | |
| Základní informace | |
| Žánr | zpěvohra |
| Skladatel | Hanuš Trneček |
| Libretista | Bohuslav Beneš |
| Počet dějství | 3 |
| Originální jazyk | čeština |
| Datum vzniku | 1898 |
| Premiéra | 2. února 1900, Praha, Národní divadlo |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Andrea Crini je zpěvohra o třech jednáních českého skladatele Hanuše Trnečka na libreto českého spisovatele Bohuslava Beneše (1863–1934). Byla napsána roku 1898 a premiéru měla 2. února 1900 v pražském Národním divadle.
Vznik, charakteristika a historie
[editovat | editovat zdroj]Profesor Pražské konzervatoře Hanuš Trneček byl na přelonmu 19. a 20. století významným činitelem české hudební scény, a to i v organizačních záležitostech, mj. ze své funkce předsedy hudebního oboru Umělecké besedy (1894–1913). V roce 1890 uvedlo Národní divadlo jeho operu Amaranta, původně psanou na německé libreto, avšak nepříliš úspěšně, takže se nerealizoval záměr uvést následně Trnečkovu starší operní aktovku Houslaři cremonští.[1] Následující Trnečkova opera Smytá vina na libreto Alberta Rostrana (1896) provedena nebyla; skladatel ji zadal až na sklonku života roku 1913 vinohradskému divadlu, ani to ji však nakonec nenastudovalo.[2]
Poštěstilo se mu to však s následující operou Andrea Crini. Její libreto bylo tentokrát, na rozdíl od předchozích, původně české. Jeho autor Bohuslav Beneš byl synem ředitelem pražského hotelu Saský dvůr[3] a jako spisovatel byl znám jen jako autor časopiseckých povídek. Námět však byl vzat ze středověké historie města Benátek. Jména hrdinů i konkrétní děj jsou sice zcela smyšlené, jistou inspirací je však příběh dóžete Marina Faliera, který se roku 1355 údajně pokusil s lidovou podporou o svržení aristokratické Benátské republiky a chtěl se stát benátským knížetem, byl však odhalen a popraven (tento příběh je podkladem opery Marino Faliero Gaetana Donizettiho).[4]
Andreu Crini přijalo k provedení Národní divadlo a uvedlo ji jako první českou operní premiéru roku 1900. Obsazení bylo prvotřídní: v titulní roli Vladislav Florjanský, Bohumil Benoni v roli dóžete a Růžena Maturová v roli Beatrice; hlavní zápornou postavu Berniniho vytvořil Otakar Mařák.[5] Jak vzpomínal ředitel František Adolf Šubert, nešetřilo divadlo na této premiéře píli ani náklady.[6] Premiéra proto byla velmi úspěšná, Hanuš Trneček byl „bouřlivě vyvoláván a okázalými poctami vyznamenán; též spisovatel librety byl aklamován a osobně se děkoval“.[7] Trneček obdržel tři stříbrné věnce, jednu stříbrnou ratolest, řadu květinových darů atd.[8]
Uvedení Trnečkovy opery padlo do napjaté doby. Andrea Crini byl přijat k provedení ještě předtím, než do funkce dramaturga opery nastoupil Zdeněk Fibich, a mezi oběma muži nebyly dobré vztahy. Navíc tehdy probíhal převrat ve správě Národního divadla, Družstvu Národního divadla (s převládajícím staročeským vlivem tehdy končila smlouva a po kampani, která probíhala počátkem roku 1900, získala novou smlouvu mladočeská Společnost Národního divadla a změnilo se celé vedení divadla. Třetím uchazečem o vedení divadla byla skupina kolem Umělecké besedy, jejímž vůdcem v této záležitosti byl právě Hanuš Trneček. Přijetí Trnečkovy opery a reakce na ni proto do jisté míry odrážely tyto mocenské boje.[9]
Libreto bylo kritikou přijato nepříznivě. Někteří recenzenti (Jaromír Borecký v Národních listech[4]) litovali, že se děj neopíral o skutečnou historickou událost, hlavně však Benešovi vytýkali (jako např. Emanuel Chvála v Národní politice), že se „úzkostlivě přidržoval šablony zastaralé“.[7] Libreto překypovalo omšelými divadelními efekty – „brzy zachází měsíc a vychází slunce, brzy hádka, brzy ples, brzy strach, boj a brzy jásot vítězství, brzy průvody, slavnosti a brzy nářky nad oběťmi popraviště a moře…“ (Borecký).[4] „Slavnosti a státní akce ovládají jeviště“, stěžuje si Chvála; na jevišti je téměř stále sbor a kompars, což neumožňuje ani skladateli, ani obecenstvu oddychnout si v komornějších, jednotlivých postavám věnovaných momentech.[7] Tato šablonovitá, na efekt vypočítaná stavba však byla zjevně výsledkem Benešovy snahy „býti zajedno se skladatelem a jeho hudebními záměry“[10], a nešla tedy přímo na jeho vrub (to spíše skladatel „projevil povážlivý nevkus“[11], neboť „volba textu jest nepokrytým kriteriem povolaného operního skladatele“[12]). S touto výhradou kritika uznávala poměrně dobrou dramatickou stavbu opery, „obratnost scenickou“, zejména pak ve druhém jednání.[4] Odsuzovala však slovesné zpracování libreta: podle Františka Václava Krejčího (referát v jím redigovaném časopise Rozhledy) byl text Andrea Criniho směšně diletantský „nejen banalitami svého obsahu, ale přímo školáckou mluvou, ba i gramatikou“[11]; recenzent v Daliboru kritizoval Benešovu „skrovnou znalost techniky básnické, veršování a rýmování“[10] a Borecký o něm tvrdil, že „s básnickou dikcí a rýmy těžce zápolí“[4].
Hudbu Hanuše Trnečka řada recenzentů posuzovala z hlediska dobové představy o pokroku od číslové a převážně homofonní italské nebo francouzské opery k polyfonně založenému hudebnímu dramatu ve stylu Richarda Wagnera. Z této perspektivy se i těm nejpříznivějším (např. Chvála) jevila jako konzervativní a poněkud zastaralá[7][12]; podle Zdeňka Nejedlého byla napsána „v duchu co nejstarším, ale skoro směšná, jakoby parodie na starou operu“[13]. Jaromír Borecký mínil, že se Trneček „se svými operními názory […] ocitl na scestí. Tak smělo se komponovati snad ještě před šedesáti lety“.[4] Ostře se v tomto smyslu vyjádřil F. V. Krejčí, pro kterého znamenal Andrea Crini „hotový skok nazpět, reakci, přetržení vývoje a úžasné snížení kritéria, které na operu v zemi Smetanově jsme dlužni klást […] stojí hluboce pod měrou požadavků, které v době powagnerovské jsme nuceni klást na umělecké svědomí a theoretické přesvědčení operní komponisty“. Podle něj Trneček „složil hudbu, která jej uvádí v podezření, že zaspal posledních třicet let vývoje evropské i české opery, hudbu eklektickou, po italsku přecukrovanou, hledící působiti jen melodickými efekty a sladkostí zvuku.“ Andrea Crini nebyl rozhodně prokomponovaným hudebním dramatem: „u p. Trnečka žije partie ještě svým samostatným životem a dramatické situace jsou tu ne náměty, ale pouhými záminkami k parádním ariím, duetům, ensemblům, serenádám, mandolinatám, pompesním finale, průvodům atd. … o skutečném stylu nemůže být ani řeči“.[11] Emanuel Chvála však chválil pokrok skladatele od německé „sentimentální romantiky“, kterou se vyznačovala Trnečkova předchozí opera Amaranta, a upozorňoval: „Že Trneček přes konzervativní zásady své jest umělcem prozíravým a k požadavkům pokroku nechová se odmítavě, dokazuje sloh nové zpěvohry, ve které po vzorech moderních na potřeby plynného proudu děje, prokomponovaného dialogu, jasnosti a výraznosti slova zpívaného a symfonického prohloubení průvodu orchestrálního náležitý brán jest zřetel.“[7]
Josef Boleška v časopisu Zlatá Praha stavěl hudbu Andrey Criniho pod úroveň Trnečkových instrumentálních prací a komentoval ji bez nadšení: „jest vybavena plynným proudem příjemných na poslech myšlenek […] Všechno v ní dobře, ač někdy trochu tučně zní.“[12] Skladatel byl zjevně úspěšnější v lyrických místech než v dramatických (jeho výraz podle E. Chvály sice zmužněl, ale „i dnes tíhne k sentimentálnosti a vyznačuje se jistým nadbytkem měkkosti“, deformujícím mj. charakter dóžete[7]) a některé kritiky naznačovaly, že by se mu mohlo vést lépe v komické opeře[4][12]. Recenzent Dalibora upozornil na jasnou přednost, kterou Trneček přisuzoval melodii, i na úkor jiných prvků opery („Ale za to se kantilény jeho vlichotí ve sluch každému!“), a na jeho schopnost dát orchestru zvukovou barvu.[10] Ba i F. V. Krejčí při svém zdrcujícím odsudku Andrey Criniho jako celku v něm shledával „mnohý cenný rys: smysl pro výraznost a ohraničenost muzikálních myšlenek, smysl divadelní a jmenovitě smysl pro sytost a čaromoc melodií, v posledních dobách tak podceňovaný a přezíraný.“[11] Obecnou výčitkou na adresu Trnečkovy hudby byl nedostatek původnosti a eklekticismus;[14] i když recenzent časopisu Dalibor Trnečka označoval za „eklektika neobyčejné mnohostrannosti“.[10] Poněkud výjimečně mezi českými skladateli své doby údajně nevykazovala valné vlivy Smetany a Dvořáka.[7] Recenzenti shodně vyzdvihovali jako nejpodařenější druhé dějství a v něm zejména meyerbeerovský milostný duet a následující kvartet na jeho počátku.[4][12][14]
Na rozdíl od většiny hudební kritiky nalezl Andrea Crini u obecenstva příznivý ohlas. Recenzent Dalibora střízlivě poukázal na důvody: „přirozená, nereflektovaná hudebnost [Trnečkovy] opery veskrze přístupné a srozumitelné i širokým vrstvám divadelním našla vřelého přijetí tam, kde selhávají práce dlouhých nocí hluboce cítících, ale reflexí přirozenému hudebnímu cítění právě oddálených umělců“.[10] I přesto po dvou měsících a po celkově pátém představení (30. března 1900) opustil jeviště Národního divadla.[5] Nová správa Národního divadla ani žádné jiné divadlo ho už neuvedly.
Velmi nepříznivě vzpomínal na operu Andrea Crini Zdeněk Nejedlý: „Jedna z nejhorších, jež kdy přišly na Národní divadlo, nejen hudebně, ale i celým rázem, takový odvar operních manýr nejhoršího druhu, že bylo trapno pomyslit, že tohle napsal současný český hudebník a profesor konzervatoře.“[15] V jeho hodnocení hrála roli nechuť k Trnečkovi jako odpůrci Nejedlým adorovaného Zdeňka Fibicha. Nejedlého názor na Trnečka („skladatel slabý, ale tím více zato ctižádostivý“[13]) se na dlouho prosadil, současná hudební vědkyně Vlasta Reittererová se však domnívá, že by negativní úsudek o Andreu Crinim bylo vhodné ověřit alespoň koncertním provedením.[16]
Osoby a první obsazení
[editovat | editovat zdroj]| osoba | hlasový obor | premiéra (2. února 1900)[5] |
|---|---|---|
| Bartolomeo Crini, dože benátský | baryton | Bohumil Benoni |
| Andrea Crini, jeho syn | tenor | Vladislav Florjanský |
| Bernini, člen Rady desíti | tenor | Otakar Mařák |
| Rovigo, člen Rady desíti | bas | František Hynek |
| Mangone, člen Rady desíti | bas | Josef Žižka |
| Martinigo, mladý šlechtic, stoupenec Andreův | tenor | Josef Karásek |
| Doro, mladý šlechtic, stoupenec Andreův | baryton | Karel Veverka |
| Traffelin, prokurátor sv. Marka | baryton | Václav Viktorin |
| Flavio, prokurátor sv. Marka | bas | Robert Polák |
| Beatrice, dcera Flaviova | soprán | Růžena Maturová |
| Marianna, její společnice | mezzosoprán | Anna Olivová |
| Torani, velitel vojska benátského | mluvená role | Emil Focht |
| Kapitán vojska benátského | baryton | Václav Kliment |
| Občan benátský | baryton | František Šír |
| Patriarcha | němá role | Florentin Steinsberg |
| Gondoliér | tenor | Hynek Švejda |
| Členové rady desíti, prokurátoři sv. Marka, vyslancové, šlechtici a šlechtičny, lid obojího pohlaví, stráže | ||
| Dirigent: Mořic Stanislav Anger | ||
| Režie: Adolf Krössing | ||
| Scéna: Robert Holzer | ||
Děj opery
[editovat | editovat zdroj]Děj se odehrává na konci středověku v Benátkách.
1. dějství
[editovat | editovat zdroj]
(Náměstí Svatého Marka, noc nad ránem) Do nočního ticha zaznívá píseň gondoliéra (Nad hladinou Adrie plá velké hvězdy jasný svit). Mladí šlechtici obklopující Andreu, syna dóžete Bartolomea Criniho, – mezi nimi Martinigo a Doro – bujaře pokračují v oslavách Andreova loučení se se svobodou, ale sám Andrea je zasmušilý. Jak připomíná svým druhům, nemůže se již dívat na křivdy, které velká rada páchá na lidu (sbor Radujme se z mládí svého a Andreův zpěv Nemohu na křivdu dál se dívat). Proto chce svrhnout republiku, převzít veškerou moc v Benátkách a prohlásit se králem. K tomu je smluven s dávným nepřítelem republiky, vévodou padovským, že jeho vojska vtrhnou do Benátek a pomohou Andreovi provést násilný převrat. Má se tak stát ještě dnešního dne, v den tradičních symbolických zásnub dóžete s mořem, který má být rovněž dnem Andreovy svatby s Beatricí, dcerou bohatého velmože Flavia. Andreovi druhové mu slibují pomoci.
O něco později se na náměstí setkávají Bernini, Rovigo a Mangone, členové Rady desíti. Bernini byl na předsvatební slavnosti u Flaviů a soudě podle toho, jak se hosté chovali, obává se, že Andrea Crini se chce s pomocí Padovanů prohlásit králem. Velmoži si navzájem přísahají, že budou bránit republiku proti Criniho tyranským choutkám (tercet Hle, toť Bernini… Přísahejte na svou čest).
Svítá a lid se schází, aby viděl slavnost, a dostane se do potyčky s gardou, která má udržovat pořádek (sbor Znovu přišlo jaro luzné). Ta přestane, když v honosném průvodu přichází Andrea Crini a výmluvně slibuje lidu, že se na něho může spoléhat (zpěv Andrey se sborem Děkují vám z plna srdce). Na okrášlené gondole připlouvá Flavio s dcerou Beatricí; dóžův syn se před nimi pokloní a Andrea a Beatrice se ujišťují o vzájemné lásce (duet se sborem Ranním paprskem dnešního jitra… Ó blažená to chvíle dnes). Poté lid vítá dóžete vynášeného z jeho paláce v průvodu hodnostářů (sbor Sláva tobě, jasný pane!). Dóže lidu děkuje za přítulnost. Poté žádá formálně Flavia o ruku jeho dcery pro svého syna. Flavio svoluje a sluhové a mouřeníni přinášejí Beatricino bohaté věno (sbor Bohatstvím slynoucí). Ženichovi a nevěstě přicházejí přát i deputace lidu s kytarami (píseň Jestli naše slova prostá). Dóže a Flavio děkují a oznamují dobročinné dary.
V tom však zazní poplašné údery na zvon. Nastane chaos; jeden občan přináší zprávu, že Benátky napadlo padovské vojsko a plení město, navíc prý provolává slávu jakémusi „benátskému králi“. Andrea to bere za signál, tasí meč a přiznává, že invaze se koná na jeho pokyn. Přitom vyčítá otci a šlechticům, že utlačovali lid, a vyzývá přítomné, aby se přidali k němu. Učiní tak jen hrstka.
Ale ukazuje se, že padovský vévoda využil situace a Andreovy naivity a prohlásil se králem sám. Andreovi nezbývá, než zachránit si čest smrtí v boji. Ale Beatrice ho zdržuje a žádá, aby nejprve poskytl vysvětlení otci. Přitom Andreu nenápadně odzbrojí. Zděšený dóže nepřijímá synovy omluvy a nevěří, že by najednou obrátil a šel bojovat proti Padovským. Dává ho zajmout a odvést do vězení. Sám, byť stár, zvedá meč a chce jít na obranu Benátek. Vtom dojde zpráva, že republikánské obraně se již podařilo nepřítele vypudit. Dóže odchází vzdát díky ochránci města svatému Markovi.
2. dějství
[editovat | editovat zdroj](Síň poradní v dóžecím paláci) Kapitán dóžecí gardy uvádí Beatrici s její společnicí Mariannou do síně, v níž má Velká rada soudit Andreu. Beatrice hodlá u rady orodovat za milost pro Andreu. Ten zatím čeká na soud ve vedlejší místnosti a kapitán Beatrici umožní, aby se s ním setkala. Andrea ji odprošuje a Beatrice ho ujišťuje, že ho stále miluje, čímž Andreovi dodává posilu; oba si přísahají lásku až za hrob (scéna Sem vejděte, signoro, duet Můj Andreo! – Má Beatrice! a kvartet Má duše žije pro tebe… Ó drahá, v tvojí náruči). Když se Velká rada začne scházet, musí se rozloučit.
Šlechtici po svém příchodu utvoří kroužky kolem Andreova odpůrce Berniniho a jeho zastánce Traffelina. Obě strany se dají do hádky a nakonec tasí zbraně. Dóže vstupuje a kárá je; pak dává předvolat svého syna (scéna Co myslíte, jak třeba rozsoudit? a zpěv dóžete Aj, pánové… Těžká vina mého syna). Rovigo, člen Rady desíti, vznáší obžalobu a žádá pro Andreu trest smrti (monolog Na Andrea Crini, dožova syna). Pak má slovo Andrea, ale ten odmítá na (pravdivá) obvinění odpovídat před sborem, v němž není pochopení jeho snah – zaklíná se však, že má čisté svědomí (árie Co na omluvu říci mám?).
Do síně se vrhne Beatrice a žadoní o Andreův život (zpěv Mne, pánové vzácní, slyšte), ale dóže ji posílá pryč a naznačuje, že svou intervencí Andreovi neprospívá. Flavio ji odvádí. Za Andreovy příznivce hovoří Traffelin; líčí ho jako naivního mladíka s dobrým srdcem, jenž byl oklamán svými rádci, a navrhuje potrestat ho vyhoštěním (monolog Já návrh chci vám činit). Dóže káže Andreu odvést a dává pokyn ke hlasování. Výsledek je rovný počet hlasů pro smrt a pro vyhnanství; rozhodnout má hlas dóžete. Věren republice, dóže s těžkým srdcem odsuzuje svého syna ke smrti a padá do mdlob (závěrečný zpěv Zda jsem o radu se tázal?). Zoufalý syn líbá jeho roucho a odchází zdrcen do vězení.
3. dějství
[editovat | editovat zdroj](Piazzeta v Benátkách, den Nanebevzetí) Lid je vzrušen – má se konat nejen každoroční slavnost, ale navíc poprava Andrey Criniho (sbor Nastal již den radovánek). Kapitán gardy předčítá rozsudek (zpěv Ve jménu velké benátské rady). Přichází dóže v průvodu, v němž nechybí Beatrice, a honosná slavnost začíná (sbor Bucintoro již se blíží). Dóže s nejvyššími hodnostáři vstupuje na loď a Bernini mu podává drahocenný prsten, který má hodit do vody jako symbolický akt zásnub Benátek s mořem. V té chvíli zvoní umíráček – Andreu vedou na popravu. Jásot lidu rázem se mění v tichý žal, když spatřuje slzy v očích dóžete, který z lásky k otčině obětoval vlastního syna. Když zvon zmlkne, Beatrice chce Andreu následovat ve smrti a vrhne se do vln. Někteří lidé, kteří dovedou plavat, ji chtějí zachránit, ale dóže jim zastoupí cestu (zpěv Zpátky, pravím, zpátky) – Andrea prý odpykal smrtí svou vinu a nevěstu si zaslouží. Dóže vrací Berninimu prsten: není třeba jím mrhat, moře si už za letošní oběť vzalo vzácnější klenot – Beatrici. Následně dóže vyhlašuje rozhodnutí, na kterém se Velká rada po soudu nad Andreou dohodla: ve snaze předejít dalším pokusům o převrat uznala nespravedlivost dosavadních zákonů a usnesla se darovat všem Benátčanům svobodu (závěrečný zpěv dožete se sborem Benátský lide, slyš mou zvěst). Oběť Andreova tak nebyla marná.[17]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ HORNICKE, Demetrius. Amaranta. Opera o 3 jednáních s předehrou. Překlad Ladislav Dolanský. Praha: Fr. A. Urbánek, 1890. 66 s. Dostupné online. Kapitola Jan Trneček (Ladislav Dolanský), s. 58–63.
- ↑ SRBA, Antonín. Za Hanušem Trnečkem. Hudební revue. 1914-05, roč. 7, čís. 8, s. 411. Dostupné online [cit. 2020-12-19].
- ↑ Věda a umění. Hlídka. 1900-03, roč. 17, čís. 3, s. 203. Dostupné online [cit. 2020-12-19].
- ↑ a b c d e f g h BORECKÝ, Jaromír (-q). Hudba – Andrea Crini. Národní listy. 1900-02-04, roč. 40, čís. 34, s. 4–5. Dostupné online [cit. 2020-12-19]. ISSN 1214-1240.
- ↑ a b c Andrea Crini v databázi Archivu Národního divadla
- ↑ ŠUBERT, František Adolf. Dějiny Národního divadla v Praze 1883-1900. Praha: Unie, 1908. 640 s. Dostupné online. S. 546.
- ↑ a b c d e f g CHVÁLA, Emanuel (-la). Divadlo a hudba – Andrea Crini. Národní politika. 1900-02-04, roč. 18, čís. 34, s. 9. Dostupné online [cit. 2020-12-19]. ISSN 1805-2444.; podobně v CHVÁLA, Emanuel (-la). Feuilleton – Andrea Crini. Politik. 1900-02-04, roč. 39, čís. 34, s. 1–2. Dostupné online [cit. 2020-12-19]. ISSN 1801-1918. (německy)
- ↑ Z kanceláře Národního divadla. Národní politika. 1900-02-04, roč. 18, čís. 34, s. 9. Dostupné online [cit. 2020-12-19]. ISSN 1805-2444.
- ↑ NEJEDLÝ, Zdeněk. Dějiny opery Národního divadla. Svazek 1. Praha: Nakladatelství Práce, 1949. 543 s. S. 478–517.
- ↑ a b c d e L. V. Národní divadlo v Praze – Recenze: Andrea Crini. Dalibor. 1900-02-10, roč. 12, čís. 5, s. 35–36. Dostupné online [cit. 2020-12-19].
- ↑ a b c d KREJČÍ, František Václav. Hudba. Rozhledy. 1900-05-01, roč. 9, čís. 15, s. 603–605. Dostupné online [cit. 2020-12-06].
- ↑ a b c d e BOLEŠKA, Josef (♭). Hudba. Zlatá Praha. 1900-02-16, roč. 17, čís. 15, s. 180. Dostupné online [cit. 2020-12-19]. ISSN 1801-2493.
- ↑ a b NEJEDLÝ, Zdeněk. Dějiny opery Národního divadla. Svazek 1. Praha: Nakladatelství Práce, 1949. 543 s. S. 438.
- ↑ a b Divadlo – Andrea Crini. Katolické listy. 1900-02-04, roč. 4, čís. 33, s. 6. Dostupné online [cit. 2020-12-19].
- ↑ Nejedlý, c. d., s. 510.
- ↑ REITTEREROVÁ, Vlasta. Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (6). OperaPLUS [online]. 2018-01-27 [cit. 2020-12-19]. Dostupné online.
- ↑ Podle libreta, rozbor s notovými ukázkami též v HOFFMEISTER, Karel. Andrea Crini. Úvodem k opeře Hanuše Trnečka. Dalibor. 1900-01-27, roč. 12, čís. 3, s. 17–20. Dostupné online [cit. 2020-12-19].
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 18.
- OTTLOVÁ, Marta. Trneček Hanuš. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2006. Dostupné online. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 581–582.